Bylo mi ctí…

Miloše Formana je škoda. Dávám si dnes večer Kukaččí hnízdo a vzpomínám na osobní setkání. Následující text vzniknul napodzim 2002. Byl jsem čerstvě draftovaný na Frekvenci 1 a tak to bylo… bylo mi ctí Mistře…

Po pár týdnech na Frekvenci 1 jsem se dozvěděl, že má do Prahy přiletět Miloš Forman, aby novinářům představil novou verzi, resp. režisérský střih Amadea. Začal jsem řešit, jak to udělat, abych se s panem Formanem sešel a přesvědčil ho, aby přišel do Křížového výslechu nebo aby nás přijal a udělal si čas aspoň na předtáčku. Narazil jsem na manažerku, která mi schůzku s Formanem slíbila a jedné schůzce mi mimoděk položila nabídku: „Chcete se sejít pozítří s Gorbačovem?“. Tak jsem v rámci plánování rozhovoru s Milošem Formanem najednou seděli v autě na trase Praha – Karlovy Vary a společně s technikem a tlumočnicí jsme putovali do Pupu, abychom natočili rozhovor s, kdysi, nejmocnějším mužem Ruska a možná i zeměkoule. Někde u golfového hřiště ve Varech jsem zjistil, že jsem zapomněl doma v tiskárně papír s otázkami. V kavárně jsme pak čtyři hodiny čekali na Gorbiho. Tlumočnice pořád někomu telefonovala, technik zelený hrůzou neb si nebyl jistý, jestli v Praze nezapomněl síťový kabel k recorderu, manažerka mě pořád dokola ubezpečovala, že pan Gorbačov se na mě těší (což mě mělo varovat) a když jsem se jen tak pro formu zeptal číšníka, co měl pan Gorbačov k snídani, tak mi řekl, že neví, kdo to je. „Aha.“
Pak se k našemu stolu dostavila nepopsatelná žena, vlastně takto nějak si představuji Zoju Kosmoděmjanskou…  Paní něco hrozně rychle drmolila na „rúskom jazyké“ a paní tlumočnice nám s politováním sdělila, že panu Gorbačovovi není dobře, že se omlouvá, ale až přijede příště, bude se nám věnovat. Sotva dokončila poslední slova, rozletěly se dveře kavárny a vstoupil Gorbi. Sám. To mě překvapilo. Přišel k našemu stolu, podal nám ruku, ani nás neobjal, i když se na mě těšil, omluvil se, že má zdravotní komplikaci, že zítra letí zpět v Maskvú, že se těší na příště a zase odešel. Manažerka málem omdlela, technikovi, překladatelce a mě spadl kámen ze srdce… Zaplatili jsme něco kolem patnácti set za tři kávy a minerálku a odjeli do Prahy. Ale i těch deset vteřin byl zážitek.

Ale všechno zlé, k něčemu dobré. Po cestě zpět dostala paní manažerka textovku s termínem, kdy bude v Praze pan Forman a tvářila se, že schůzka je domluvená. Za pár dní mi přistály v poště volné vstupenky na projekci „nového“ Amadea ve Slovanském domě a zpráva, že v týž den v 15:30 na pokoji v hotelu Marriot v centru Prahy bude natáčení Křížáku s Milošem Formanem.

Stojím na chodbě hotelu Marriot, stejně jako asi čtyřicet dalších novinářů z celé Evropy.  Na dveřích jednoho z pokojů je vyvěšený časový harmonogram schůzek s Milošem Formanem a pod ním propiskou dopsána věta:
„Pan Forman bude odpovídat pouze na otázky související s filmem Amadeus.“ V seznamu hledám svoje jméno. Radio Frekvence 1 – Vesely – 15:30 – 15:45, což působilo velmi podivně s ohledem na to, že už bylo pár minut před pátou odpolední. Nakonec mě skutečně přivedli do úplně jiného pokoje, kde bylo zcela zatemněno, uprostřed mezi ateliérovými svítidly seděl muž, kterého jsem skoro neviděl, neb místnost byla totálně zakouřená.
„Já jsem Miloš Forman, dobrý den“ A pevný stisk ruky. Držím v ruce mikrofon, povídáme si. Za zády mého oblíbeného režiséra stojí, kulantně řečeno, tělnatá američanka (nějaká americká Zoja Kosmoděmjanská) a ukazuje mi cedulky, kolik mi ještě zbývá minut. Ano, tak má asi vypadat setkání se světovou hvězdou. Hysterická asistentka ukazuje cedulku s poslední minutou a nezvladatelně u toho poskakuje.
„Pane redaktore, dáte si se mnou doutník?“ říká Forman. „Tak chlapče, čeká tě první doutník v životě“ Jde mi hlavou, ale to se nedá odmítnout. Grimasy a pohyby šílející američanky mi později připomněl pan Vladko ve Vyvolených… Forman ji s ledovým klidem poslal pro dvě kávy a seděli jsme s panem režisérem u lógru a doutníku ještě skoro hodinu.

Vypadnul jsem z hotelu Marriot a pár minut nevěděl o světě. Částečně kvůli zážitku a částečně pod vlivem doutníků Davidoff 4. Kráčím směrem k Náměstí republiky a pak po Příkopech na Václavák. Naprosto jsem zapomněl, že mám auto v garáži hotelu Marriot. Kráčím si tedy užívat večerní Prahy na křídlech skutečnosti, že jsem se před chvílí mírně skamarádil s Milošem Formanem. Rozhodl jsem se, že zajdu do rádia povyprávět tuto historku kolegům. Aby to bylo autentičtější, vstoupil jsem jako světák do luxusního obchůdku s tabákem a cigaretami v pasáži Černá růže: „Prosím čtyřikrát Davidoff for“  Dobrotivá prodavačka se zatvářila podivně, celého si mě prohledla ještě se asi dvakrát zeptala, jestli opravdu čtyři kusy.  „Ano, čtyři.“  Říkám, trošku podrážděně, protože jsem nepřijel do Prahy na Babetě jak praví moudro. Madam mi podala krabičku, ve které byly ještě čtyři menší a luxusnější krabičky. Držel jsem v ruce krabičku Davidoff 4, doutníky, kterých Miloš Forman zpopelní tak deset za den. „Sedmnástsetšedesát korun“ Řekla trafikantka ledovým hlasem a ještě jednou si pečlivě prohlédla výstředního milionáře. Když už jsem ji před tím vyškolil, kterak se chovat ke světákovi, nemohl jsem cuknout. Požádal jsem ještě o Mladou frontu Dnes, nechal asi padesát korun spropitné a v mrákotách jsem se vypotácel do Panské ulice. Na Frekvenci 1 mířím rovnou do kuřárny, kde seděl náš tehdejší technik Vašek, který byl v řadě věcí velmi podobný Stanislavu Grossovi. „Tak Vašku pozor, mám tady specialitu specialit. Prvně si zapálíme a pak ti všechno řeknu.“ Chyba. Vašek si svůj Davidoff 4 ledabyle vybalil, nic neříkal a než jsem stačil něco vysvětlit Vašík popotáhl a pronesl památnou větu: „Co je to za zelí.“ A tipnul to. No jo, ty zbývající tři mám dodnes ve skříňce…

 

X.

Podělte se o Váš názor:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*