Výčet vašich aktivit je úctyhodný - co teď děláte nejvíc ?
Ze všeho nejvíc jsem teď asi herecký partner Heleny Růžičkové

Pro ty, kdo Vás málo znají anebo nevědí jak jste začínal - mohl by jste nastínit svůj vývoj ?
Někdy po šestnácti jsem se dostal ke kytaře a uplatnil to pak v country - muzice. To už byl čas skupiny Malevil, se kterou zpívám dodnes - tedy už nějakých deset let. Třetím rokem moderuji na brněnském Rádiu Country - nikdy jsem si nemyslel, že bych to mohl dělat. Díky tomu si mě vybrala Helena Růžičková jako svého partnera, což je svým způsobem herectví a svým způsobem moderování, náš pořad se jmenuje "Co Vy na to paní Heleno" - rozmlouváme, vyprávíme historky. Já svoje s hraním, muzikou a rádiem, ona zase ty z natáčení filmů. Přes Helenu vedla cesta k různým lidem jako je Václav Fischer, Zdeněk Srstka, Roman Skamene, Jirka Krampol či Vašek Neckář, lidi, s kterýma dnes intenzivně spolupracuji. Když je Helena indisponovaná nebo má nějaké natáčení, tak jede místo ní Zdeněk Srstka nebo Vašek Neckář, který má i po letech obrovský úspěch a navíc je to kamarád.

Chystáte s Helenou ještě něco ?
Rýsuje se film. Helena chce natočit českou veselohru, hrál bych v ní jednu z hlavních rolí. Také by tam měl hrát Jirka Krampol a další. Film připravujeme s režisérkou Milenou Hurajovou, je bezvadná a s Helenou jí bezmezně věříme.

Sblížili jste se s paní Helenou i jinak než jen jako kolegové ?
Poznal jsem s Helenou kus světa - byli jsme spolu na Krétě, byli jsme v Jugoslávii, kde jsme hráli týden v Bělehradu, úžasné, měl jsem poprvé v životě možnost vidět jak vypadá město pár dní po válce... Myslím, že jsme s Helenou opravdu blízcí přátelé.

Ještě k vašim aktivitám: Cítíte se víc jako zpěvák, moderátor anebo herec ?
V prvé řadě se cítím partnerem Heleny Růžičkové, jak už jsem říkal, v druhé řadě zpěvákem a až ve třetí řadě moderátorem a teprve pak tím ostatním. Když mě Jirka Krampol v pořadu "Nikdo není dokonalý" zval na jeviště a představil jako herce, tak mě to přivedlo do rozpaků - sám vím nejlíp, že herec nejsem. Bojím se i slova moderátor, měl jsem v sobě obrovský blok uvnitř než jsem to uvedl na navštívence... moderátor, to je pro mne Honza Rosák, Jakub Železný z Radiožurnálu nebo Marcela Vandrová, Milan Noha, Monika Brindzáková, lidé, co umějí řemeslo - prostě si sednout k mikrofonu a teď to ze sebe hrnout. A to ja právě neumím. Rozhodně si nemyslím, že jsem moderátor v tomhle smyslu. Když mám své pořady v rádiu a nebo každou neděli odpoledne, kdy přímo ze Šelepky vysíláme pořad Šelepka live, vždycky říkám: "Neberte mě jako moderátora, ale jako hostitele! Budeme si povídat, budeme sedět v pohodě a pouštět si písničky, který máme rádi." Ne, cítím se opravdu jako ten, kdo má návštěvu !

Pak Vás tedy vždy navštíví i nějaká moderátorská múza. Žádný nebyl čistě moderátorem od počátku - existuje na to vůbec nějaká speciální škola ?
Neexistuje, k tomu se opravdu dostane každý tak nějak postupně a spíš zadními vrátky - jen dílčí věci se dají školit. Chodím teď asi rok k paní profersorce Nečasové na jevištní řeč. Určitě jsem si zlepšil výslovnost, aby bylo slyšet každé písmenko, vnikám do řemesla, ale s melodií hlasu jako opravdoví moderátoři vědomě nepracuji. Soustřeďuji se spíše na obsah - třeba na to abych nebyl konfliktní.

Skromnost Vás ctí, ale myslíte, že byste se - kdyby zcela souhlasilo, co říkáte - dostal tak daleko ?
No, dostal jsem se k agentuře MA - Promotion, to už možná něco znamená. Oslovila mě, abych pro ni točil pořad Hvězdy z masa a kostí, což je půlhodinka povídání vždycky s nějakou osobností. Dělám to od prosince minulého roku a je natočeno 42 dílů. Jedou na 14ti soukromých rádiích po celé republice, což mi přináší jednak publicitu, jednak jsem se díky tomu setkal se spoustou zajímavých lidí, např. s paní Stellou Zázvorkovou, panem Brodským, Pavlem Zedníčkem, Václavem Fischerem, Karlem Gottem, Lucií Bílou, Vladimírem Železným, Jaromírem Jágrem či Dominikem Haškem. Zjistil jsem, že čím větší hvězda, tím normálnější a skromnější člověk. S nafoukaností jsem se setkal spíše u těch "druholigových" - je železným pravidlem: čím menší hvězda, tím větší primadona. Za tuhle obohacující zkušenost jsem vděčný.

Dvaačtyřicet dílů, to je už docela docela slušná řádka - není škoda, že jenom prošly éterem a dozněly v uších posluchačů ?
Zanedlouho těch rozhovorů bude dvaapadesát čili jako uzavřený rok a vše nasvědčuje tomu, že to pojede dál. Už jsem dostal i nabídku, že bych je mohl vydat jako knížku - otázkou je jen, jestli s tím budou souhlasit ti, co ty rozhovory poskytli. Byl jsem domluvený i s paní Havlovou, ale pak odvezli jejího manžela do nemocnice, a tak z toho zatím sešlo.

Jak ke každé z těch Hvězd z masa a kostí přistupujete ? Máte nějaké určité schéma anebo vždy zcela individuálně ?
Jako příklad uvedu, jak to bylo s Janou Paulovou: já jsem o ní vůbec nic nevěděl. Byla to pro mne herečka, věděl jsem, že zpívá šansony, leze po horách a to bylo všechno - byl jsem narozpacích, o čem si s ní mám povídat. Když si ten rozhovor teď pustím, slyším, jak byl povrchní. Teprve až bylo po všem, mě napadlo, co jsem se jí měl ptát. zatímco, když jsem jel točit za Helenou Růžičkovou anebo za Vlastimilem Brodským - o nichž každý v této zemi ví, co mají za sebou - tak tam to bylo něco úplně jiného. Člověk se tam měl do čeho ponořit. Tedy asi takhle: pokud mě netlačí čas a mám dostupné informace, tak se na rozhovory připravuji odpovědně. Napíšu si pár bodů - ani ne otázek: "Studoval strojní školu" třeba a tak podobně. Někdy mi materiál připravuje ing. Hubáčková z M.A. Promotion.

Někteří lidé jsou "monotematičtí" - pokoušíte se takové z jejich "oblíbené zahrádky" vylákat ?
S některými lidmi - hlavně ze sportovní branže, se můžete skutečně bavit jen o jejich oboru. Můžete se na ně připravovat jak chcete, ale nic nezabere. Jsou ale většinou tak upřímní, že řeknou, že "o politice nebo kultuře nic nevědí, že se o to nikdy nezajímali", že dělali vždy jen to svoje. Vlastně se to netýká pouze vrcholových sportovců, poněvadž jiní zas od mládí "jen zpívali". Neznamená to, že by byli hloupí, jsou jen tím, co dělají zcela pohlceni a spousta věcí, co v mládí každého patří k životu, prošla mimo ně.

Co Vám dává práce moderátora ? Je to spíš rutina nebo zábava, sedět každý den za mikrofonem ať už v rádiu nebo s paní Helenou na pódiu ?
Je jasné, že moderování se stane částečně rutinou, ale každé vysílání je jiné. Mám vyzkoušené, že spousta posluchačů už většinou pozná, v jaké jsem náladě. Už podle toho, o čem mluvím a jaké hraji písničky. Taky se třeba ubráním tomu, že hraji nejvíc písničky, které mám rád. Myslím, že práce moderátora mi opravdu víc dala než vzala. Určitě to, že jsem se tu práci částečně naučil a naučil se jí rozumět, také setkání se spoustou lidí. Víte, když sedíte večer v rádiu, pouštíte písničky, tak tam volá spousta lidí a kontakt s lidmi považuji za nesmírně důležitý. Zavolají vám rozjaření lidé z nějaké oslavy a taky lidé, kteří jsou sami, opuštění, smutní. Naučíte se poznávat o odhadovat lidi podle hlasu.

Za herce se nepovažujete, ale jednou jste prohlásil, že se cítíte na "jevišti života" pořád. Vzniklo tohle "šoumenství" ve Vás v souvislosti s tím, co děláte anebo jste byl vždycky "komediant" ?
Já si myslím, že začnete "šaškovat" ve chvíli, kdy poprvé vlezete na jeviště a kdy poprvé vám někdo zatleská. Když porvé někdo přijde a řekne: "Mně se líbí, jak zpíváš", anebo poprvé někdo zašpitá: "Já..., já bych chtěla podpis" tak každý bez výjimky prožije období, kdy si myslí, že je Karel Gott. To máte pocit, že zraky všech jsou upřeny jen na vás - ono to je jen zdání pochopitelně. Tomu, co tam tehdy byl v tom klubu, se to opravdu tak líbilo, ale tím to končí. Jedna věc je taková ta papírová sláva mezi kamarády, jiná pak, když vás poznají lidi v obchodě podle hlasu z rádia anebo, že vás viděli v časopise anebo v televizi s Helenou Růžičkovou. Anebo když vás - protože vás poznali - nenechají třeba stát na poště. To už cítím, že "hraji", ale připadám si jak v císařových nových šatech a čekám, že někdo zakřičí: "Vždyť von je nahej!" Právě teď prožívám období, kdy mám pocit, že to vůbec není tak, jak se zdá, a když za mnou někdo přijde a pochválí mě, myslím si, že je navedený, protože si někdo z kamarádu chtěl ze mne vystřelit.

Dokážete ale přesto vychutnat příjemnou stránku popularity ne ?
Já opravdu nemůžu mluvit o žádné popularitě, ale být relativně známý, to přiznávám, příjemný je - ačkoliv i to přináší závist, která mrzí. Nevím, jestli je to i jinde, ale v této zemi jsou lidé stavu prominout i ten nejodpornější zločin, ale úspěch nikdy.

Který zážitek poslední doby Vám šel nejvíce pod kůži ?
Helena Růžičková mě přivedla k tomu pomáhat dětem z dětských domovů a prostě se snažit těmto dětem dělat radost. Jednoznačně největším zážitkem z poslední doby bylo to, že pan Václav Fischer vzal 26 dětí z dětského domova v Tišnově na 14 dní na Kanárské ostrovy na dovolenou a hlavně to, jak ty děti přiletěli domů šťastné a plné zážitků. Mám pocit, že to co dělá Václav Fischer a ředitelka pobočky CK Fischer v Brně paní Jolana Síkelová pro opuštěné děti, je úžasné. Každé setkání s těmito lidmi bývá pro mě zážitkem. Jsem rád u toho, že mohu trošku pomoct.

Vystupujete s Helenou Růžičkovou, moderujete v rádiu, zpíváte se skupinou Malevil, ale na čem teď pracujete nejvíc ?
Všechny tyto věci mi zabírají většinu času, ale ze všeho nejvíc teď pracuji na tom, abych dokončil a odevzdal vydavateli svoje druhé CD. Desku připravuji s profesionálním teamem. Co se týče autorů, píši pro mě takové skladatelské hvězdy jako je Pavel Krejča, Vladimír Čort, Libor Machata, Vladimír Koudelka nebo Petr Dvorník. Deska se bude křtít začátkem listopadu v Brně. Snažím se zpívat hezké normální písničky, ale musím jim věřit. Když mi někdo nabídne melodii nebo text, který mi nesedí, tak to prostě s úctou vrátím. Na desce mě doprovází skupina Malevil, tedy skvělí muzikanti se kterými hraji léta. Pavel Štarha a Jirka Lukas to jsou skoro členové mojí rodiny...

Umíte vůbec odpočívat, jaká je Vaše představa o ideální dovolené a co je pro Vás příjemným odpočinkem ?
No dovolená jednoznačně u moře s lidmi které mám rád. Nejlépe na některém z Řeckých ostrovů. A takový ten běžný odpočinek? Mám moc rád divadlo a když možnost tak určitě nějaké pěkné představení. Viděl jsem například několik věcí v Městském divadle v Brně a mám vždy obrovskou radost, že se v Brně dělá divadlo na evropské úrovni. Jinak dobíjení baterek je u mě jednoznačně v tom setkávat se s lidmi. Jo a nejvíc si opravdu odpočinu, když si sám sednu do auta a bezhlavě se jen tak projíždím. Asi to není moc normální, ale mě to opravdu nesmírně uklidňuje.

Mluvil jste o divadle, neláká Vás divadelní angažmá ?
No jo, ale bych musel být nejdřív herec... Lhal bych, kdybych říkal, že jsem žádnou nabídku na učinkování v divadle nedostal, ale ono je k tomu nutné ovládat hereckou techniku a řadu dalších věcí, o kterých já nevím nic. Dělat dobře divadlo !!! Viděl jsem na divadle úžasné věci, třeba Dagmar Havlovou v roli královny Kristýny na Vinohradech, Bolka snad ve všech jeho hrách, muzikály v Městském divadle, to jsou věci, ze kterých jsem byl naprosto u vytržení. To je jeden z důvodů proč bych si chtěl ponechat divadlo jako posvátné místo, kam mohu jen někdy... "dovedete si mě představit, že umírám jako Hamlet"... smích.

Říkáte co všechno Vás nadchlo, ale co Vás dokáže naštvat nebo rozčílit ?
Já hlavně raději mluvím o tom, co mám rád, ale nejvíc mě asi naštve vlastní blbost. Zní to divně, ale opravdu si některé svoje chybné kroky neumím vysvětlit. Strašně mi vadí nespravedlnost a mám poslední dobou pocit, že je úplně ve všem. Nesmírně jsem alergický na amatérismus v čemkoliv. Ona je dnes taková doba, že si každý může na navštívenku napsat co chce. To je někdy hrůza. Asi před měsícem jsem potkal člověka, který ještě nedávno prodával grilovaná kuřata, pak si založil uměleckou agenturu a teď má napsáno na navštívence napsáno pan ten a ten - REŽISÉR. To mě opravdu děsí. Představte si tu hrůzu, že by se opravdu něco stalo, a on něco režíroval... To potom můzy pláčou...

Setkáváte se s velkou spoustou lidských typů. Jak vnímáte lidi kolem sebe ?
No hlavně si myslím, že s tou morální bídou mezi lidmi to není tak strašné, jak se někdy říká. Prostě věřím v to, že dobří lidé jsou. I Brno je plné zajímavých lidí. Zdaleka si nemyslím, že každý kdo něco umí je v Praze. V Brně je kromě Bolka spousta dalších.

Jste člověk, který rozhodně nemá tuctové názory - mám u Vás též pocit, že dokážete uchopit i zdánlivě nezajímavé téma správným způsobem a upoutat posluchače. Máte na to metodu ?
Hrozně rád pozoruji lidi - třeba, když sedím v zahradní restauraci na kafé. Za každým z těch, co mě míjejí, je příběh. A teď: jak to z něj dostat ? Takové přemítání mi umožňuje, najít si ke každému přístup. Před nikým se neuzavírám, poněvadž kde jinde čerpat než u lidí ? Velice důležitá jsou pro mne v tomto ohledu nedělní odpolední mluvená show na Rádiu Brno 103,4 FM Šelepka live, kde se dostanu do kontaktu s obrovskou paletou lidských typů a povolání - musím se dostat do jejich problematiky, ať už jde o malíře, básníka, šéfa Design - centra anebo mistryní světa v bezmotorovém létání. Aby to pak mělo hlavu a patu, řekněme si něco se zúčastněnými i před vysíláním, ale o tom, co mě doopravdu zajímá, si sháním informace dopředu.

V pořadu Hvězdy z masa a kostí máte pro své hosty jednu standardní otázku. Teď ji položím já Vám: Co je pro Vás nejdůležitější v životě ?
Jsou věci, které jsou spíše podmínkou života anebo lidsky důstojného života, a to jsou zdraví a svoboda. Vezměme, že ty jsou splněny, a tak nejdůležitější je pro mne rodina těch šest nejbližších lidí a kraj, kde jsem se narodil, ke kterému mám vztah a od kterého bych se nedokázal někam úplně jinam anebo na delší dobu vzdálit. S nikým jsem se o tom ještě moc nebavil - jsou to takové niterné věci duše - místem, ke kterému mám nejintimnější vztah, je údolí řeky Loučky se zříceninou hradu Víckova poblíž Tišnova. Nedokážu být bez lidí kolem sebe, ale když opravdu potřebuji být sám a srovnat si věci v hlavě, zajedu tam, zaparkuji auto ve Skryjích anebo ve Žďárci a menší procházka tou mírnou - překotně se kazícím světem jakoby zapomenutou - krajinou udělá se mnou divy ! Podobně magické je pro mne i okolí Brněnské přehrady - i když nevím proč. Taky nekriticky miluji Prahu, Karlův most, Malou Stranu, Hrad, Kampu. Když mám v Praze chvíli času projdu se kolem domu, kde bydlel pan Werich, kolem Národního divadla a jsem najednou obrovsky hrdý na to, že jsem tady v této zemi a s těmito lidmi, kteří tady byli a jsou.

Otázky: Ladislav Plch