Zpovědní show, rychlý sled otázek, dynamický pingpongový zápas... "Řeknou i to, co sami nevěděli! A přesto přicházejí opakovaně." To je motto pořadu Křížový výslech vysílaný každý den úderem desáté dopolední na rádiu Frekvence 1. Už téměř po tři roky ho moderuje Luboš Xaver Veselý, průvodce tradičního folkového festivalu ve Strážnici, ale také šoumen a číšník s muzikantskou duší.

Dokázal byste mi dnes profesionálně přinést kávu, aniž byste mě pokecal ?
Jasně! Naši mají v Předklášteří u Tišnova hospodu a když přijedu domů, tak tam občas něco spáchám. Ale číšníka profesionálně bych už dnes dělat nemohl a ani nechtěl. Navíc, tenkrát jsem byl daleko hubenější než dneska.

Jak se číšník dostane do rádia ?
Přes muziku. Jsem Brňák a v Brně jsme měli kapelu. Zhruba před jedenácti lety nám vyšla deska a byli jsme do rádia pozvaní na rozhovor. Tehdejšímu řediteli se líbil můj hlas a navrhl mi, jestli bych nechtěl zkusit něco moderovat. I když se mi do toho moc nechtělo, myslím si, že to je profese jako každá jiná, kterou se musíte učit, tak jsem nakonec v rámci dobrodružství na nabídku kývl.

Je pravda, že vám volali ještě ten večer, jestli nemůžete zaskočit za chybějícího moderátora ?
Ano, tak to bylo. A tak jsem naskočil do rychlíku zvaného rádio. Já se ale necítím být moderátor. Když už, tak moderátor z leknutí. Mám mnohem raději, když mě posluchači berou víc jako hostitele, kolegu nebo i kamaráda u stolu v hospodě, než jako moderátora.

Vzpomenete si na charakter pořadu, jaký jste tenkrát poprvé moderoval ?
Všechno bylo strašně hektické a tolik okolností kolem, že už si to vůbec nevybavuji. Už mockrát jsem přemýšlel o tom, jak to tehdy bylo a co jsem to vlastně moderoval, ale opravdu si nevzpomínám.

Jak dlouho působíte na Frekvenci 1 jako moderátor Křížového výslechu ?
Druhého září to budou tři roky.

Kdo vybírá hosty ?
To je na Frekvenci 1 složitý proces. Nad všemi moderátory je šéfdramaturg rádia a programová ředitelka. Zhruba jednou za dva měsíce jim pošlu seznam dvaceti až třiceti hostů, které bych ve výslechu chtěl mít. Zvlášť označím hosty, kteří už tam sice byli, ale které bych chtěl zopakovat. A oni se nad tím na poradě sejdou, dají hlavy dohromady a některé hosty mi schválí, jiné neschválí. Přičemž mají výbornou teorii a tím i vylučovací metodu – nechtějí moc zvát "baviče", protože těch je všude dostatek. A je pravda, že i já mám větší radost z hostů, kteří mají opravdu co říct. A vůbec nevadí, že to není člověk ze šoubyznysu.

A vidíte, mně přesto přijde, že lidi z vysokého šoubyznysu tam máte skoro dennodenně ?
Ano, protože šoubyznys je největší vlna známých tváří a pokud chceme, aby nás lidi poslouchali, není jiná cesta. Chtějí slyšet známý hlas. Tím má rádio oproti televizi možná maličkou nevýhodu, protože pokud posluchač slyší hlas a neumí si ho spojit s konkrétním obličejem, tak je pro něj nezajímavý a přeladí. Nehledě na to, že na nás vytváří tlak i samotný šoubyznys. Zpěvákům vychází desky, knížky, konají se premiéry divadelních představení, o muzikálech nemluvě, a oni o tom všem chtějí mluvit, propagovat to.

Když vás člověk v rádiu poslouchá, má někdy pocit, že vše je jen improvizace dovedená k dokonalosti. Píšete si vůbec nějaké otázky, nebo okruhy témat ?
Otevřeně říkám, že já do rádia neumím nic přečíst. Kdybych si napsal celé otázky, tak mám téměř stoprocentní jistotu, že se zakoktám hned při prvním slově. Téma nebo okruh si klidně napíšu, přečtu si to, ale pak už musím oči od papíru odklopit a říct si to po svém. Slovo od slova napsané nemám nikdy. Tu a tam se stane, že mám hosta, o kterém toho vím tolik, že si nepíšu vůbec nic.

Své hosty dostáváte zákeřnými otázkami neustále. Ale dostal někdo už vás, už vám někdy došla slova ?
Samozřejmě! Lhal bych, kdybych řekl, že ne... Kdo je připraven rány rozdávat, musí být připraven je i chytat a přijímat. S tím jde každý z nás do boje. Pokud ale není ochoten přijmout porážku, je to určitý druh arogance a to já nechci! Já "bitvu" několikrát prohrál. Například s Vladimírem Železným, velkým rétorikem a vzdělaným člověkem, o kterém je mimo jiné známo, že je dobrý vinař. Zakryl jsem mu etiketu vína a zeptal se ho, co je to za značku. On ochutnal a neuvěřitelně se seknul. Podle vinařů to je jako kdyby řekl, že to je Coca cola. On to zřejmě bral jako impuls k boji, protože pak už jsem rány chytal jenom já. Stejně tak jsem schytal pár ran od Václava Klause, jež tam byl asi týden předtím, než se stal prezidentem. Dostane mě když na vážnou otázku odpoví vtipně. Od některých lidí to třeba už čekám – například herec Petr Čtvrtníček mi na otázku "vaše životní motto" odpověděl Jawa 250, anebo Michael Foret ze Superstar, kterého jsem se ptal, kdo je jeho oblíbený moderátor, mi odpověděl: "Já mám rád Halinu Pawlowskou a to proto, že má ještě o jedno číslo větší prsa než máte vy." Taková odpověď zaskočí. Jednak je nesmírně vtipná, a jednak, že se tak mladý člověk do takové debaty vůbec pustí.

Když hodinka přímého přenosu skončí, řeknete si někdy, že jste to přepískl, že jste nemusel být až tak drsný ?
Někdy jo, ale zpravidla ještě než si to vůbec připustím, vylezu ze studia a pan dramaturg řekne "tak pojďte ke mně do kanceláře". To je první signál, že bude zle. Ovšem pod tlakem přímého přenosu a toho, co mám ve studiu všechno na starost, protože nemáme technika, čili já hlídám časové znamení, oba mikrofony, pouštím písničky, reklamy, navíc vědomí, že vysílám pro celou republiku, tak v té chvíli si to ani nemám čas uvědomit. Dojde mi to až v kanceláři, při čemž poznámky někdy uznám, jindy ne. Některé věci se jim zdají přestřelené. Zejména, když člověk použije hovorový až řekněme familiárně přisprostlý výraz, nebo když sáhne někomu úplně na nejbolestivější místo. Může se stát chyba a člověk šlápne vedle.

Už se někdo urazil a utekl ze studia ?
Utéct ne, ale třeba Iveta Bartošová si s bulvárem tak rozumí, a kdysi v Blesku vyšlo, že byla v Křížovém výslechu, kde ji moderátor trápil natolik, že ze studia odcházela celá ubrečená. Sem tam se nějaký host urazí na chvíli, ale že by se někdo fatálně naštval a už třeba nikdy nepřišel, tak to ne.

Měl jste někdy namále, došlo k pokutě nebo dokonce žalobě ?
Do tohoto stadia se to zatím nikdy nedostalo, na to jsem opatrný. V té branži je to většinou tak, že i když někdo o žalobě mluví, stejně ji potom nepodá, protože ví, že se takové spory nedají vyhrát. Upřímně řečeno, já bych se toho ani nebál. Za celou dobu jsem o nikom neřekl nic, co by snad nebyla pravda, takže i kdyby na pokutu nebo žalobu došlo, tak myslím, že bych si to obhájil.

Byl nějaký host, před kterým jste měl opravdu trému a už z principu se mírnil ?
Nechci, aby to vyznělo moc sebevědomě a nafoukaně, ale já nemám trému. Nechápu třeba herce, kteří mívají trému, vždyť to je profese jako každá jiná. To je jako když přijdete k řezníkovi a chcete useknout dva řízky, a on by vám řekl prosím vás, nezlobte se, já mám dneska trému, přijďte zítra. To nejde, očekáváte, že odejdete s kusem masa a myslím, že každý z nás by byl na řezníka dost naštvaný, kdyby tohle řekl. Musím ale přiznat, že před některými hosty mám víc než elementární úctu. To už je dané tím, že přijde předseda vlády nebo prezident. Tam to očekáváte, ale před pár lidmi jsem si říkal, jestli bych v životě dokázal to, co oni. Naposledy mě to napadlo u Terezy Pergnerové. A mnohdy si jenom řeknu, že před tím člověkem mám úctu pro to, jaký je, co všechno ví a umí, jak jedná.

A vyzvídají hosté, bojí se ?
Někteří vyzvídají a trvají-li na tom hodně, tak jim jen řeknu, jaké bude téma nebo zhruba formulaci první otázky. Většinou to dělám u lidí, kteří přijdou na rozhovor poprvé, jsou nezkušení, a tak jim dám mírný náskok. Třeba lidi ze Superstar. Programově to v žádném případě nedělám, to pak není ono.

Potykáte si někdy s hostem během přímého přenosu ?
S některými ano. Hodně jich není, protože já k tomu nedávám moc prostor. Jen namátkou třeba s Jirkou Mádlem, Filipem Renčem a nebo Sámerem Issou. Přece jen se ale snažím být lehce odměřený. Někdy se debata vede lépe, když si lidi vykají. Dokonce si myslím, že v typu pořadu jako je Křížový výslech je tykání bod dolů.

Víte toho o hostech vždycky neskutečně moc a i perličky. Kde všechny ty informace sháníte ?
Osmdesát procent informací seženu z internetu. Navíc jsem s hodně lidmi z branže ve styku. A když to jde, tak se do divadla na představení nebo na koncert jdu podívat. Třeba i kvůli tomu, že v rádiu o tom budu mluvit minutu. A právě čím víc je ten prostor na odpověď zhuštěný, tím musím položit lepší a co nejkonkrétnější a hutnější otázku. Kdybych na ten vstup měl deset minut, tak si nechám spoustu věcí vysvětlit přímo v přenosu od dotyčného hosta, ale takhle se chci zeptat na to nejzajímavější. Ale nedá se říct, že by to bylo pravidlo. Nemám na to tolik času.

Prý rád děláte rychlá rozhodnutí, už se vám to někdy nevyplatilo ?
Rychlá rozhodnutí se vyplácejí tak padesát na padesát a párkrát jsem dost narazil. V poslední době se jich snažím dělat co nejméně, ale moc mi to zatím nejde. Vždycky jsem rozhodnutý během vteřiny. Neznám to, čemu se říká váhavý střelec a nesnáším to! Myslím si, že jestli je to tak, že se rychlá rozhodnutí vyplácí padesát na padesát, tak rozhodnutí, nad kterými dlouho spekulujete a probíráte ze všech stran, se vyplácí ze třetiny. Tam je dobrých jen tak dvacet procent. Samozřejmě je to povahou. Nedávno jsme se potřebovali sejít s Petrem Novotným. Přijížděl jsem v noci z vystoupení do Prahy a Petr z Prahy v noci někam odjížděl. Dali jsme si schůzku o půl třetí ráno u benzinové pumpy u Prahy. Přijel jsem dřív, sedl si do kavárničky a obsluhující paní se se mnou dala do řeči. A když zjistila, že tady mám v půl třetí ráno pracovní schůzku, koukala na mě jako na blázna. A to právě jsou ta rychlá rozhodnutí - můžeš? Můžu, tak zítra v noci.

Co vám vaše povolání dává ?
Určitě seberealizaci a svobodu. Svobodu v tom, že dělám, co mě baví. Neumím si představit svůj poslední den na Frekvenci 1. Rádio je návyková věc. Je to daleko silnější médium, co se týče osobního vztahu, než televize. A to, že každý den mám za hosta nějakou hvězdu z titulních stran a každý den se můžu bavit s někým, s kým by se polovina republiky bavila ráda, už nikde jinde nemůžu zažít. Nevím, co bych mohl dělat za profesi jen pro to, abych tohle mohl ještě jednou v životě prožít. Neskrývám, že z části je to i o kontaktech, které občas využiji i v jiných aktivitách a dávají mi prostor i k profesnímu růstu.

Jezdíte hodně moderovat ven, mimo Prahu nebo Strážnice byla výjimka ?
Teď jste píchla do hodně citlivého místa, protože já jsem si po letošním festivalu řekl, že už to nebudu nikdy dělat. Mám-li být upřímný, tak čestně řeknu, že jsem měl letos pocit, že mi to ve Strážnicí nešlo.

Jak to, lidi nereagovali ?
Byl to multižánrový festival, kde byla spousta kapel a lidí. Pořád žiji v domnění, že na takových akcích moderujete a buď to si ty lidi získáte a jdou s vámi, anebo ne. A já jsem měl pocit, že v ten páteční večer jsem si lidi nezískal. V sobotu už to sice bylo o něco lepší, ale i přesto jsem si řekl, že příští rok bych tam byl raději jako divák. Chodil po stáncích, dával si grilovaná kuřata, a když budu mít chuť cokoli poslouchat, sednu si a budu poslouchat. A ne se celý festival stresovat tím, kde a kdy mám co uvádět. Takové akce dělám, když mě někdo osloví a řekne mi proč. Nedělám to pro peníze. Ono to zaprvé žádný moc velký byznys není, a zadruhé nemám rád to, čemu se v šoubyznysu říká "holírna". Jet něco moderovat jen kvůli tomu, že za to pak dostanu pět, deset nebo padesát tisíc. Nejsem nějak bohatý, ale na tohle nehraji. To mě pak nebaví. Takže jezdím jen tehdy, když mám důvod. Když mě třeba přesvědčí dramaturgický záměr nebo je to pro kamaráda. Je-li to dobře postavené, tak nemám problém v obchoďáku uvádět nové odpadky na trh, ale když cítím, že je to blbost, tak bych to neuváděl ani v Národním divadle.

A co televize, tam jsem vás neviděla? Tyhle ambice nemáte ?
To je dobrá otázka, ovšem položená špatnému člověku.

Příležitosti určitě byly nebo nejste estrádní typ ?
O tom to není. V pořadu Nikdo není dokonalý jsem byl dvakrát. Před časem jsem něco dělal pro slovenskou televizi, čili příležitosti občas jsou, ale asi je to v tom, že skutečně nejsem estrádní typ a asi ani televizní. Zvlášť v dnešní době, kdy má televize ráda hezounky. Celý národ se chce dívat na to, jak vypadá Leoš Mareš. Fešák chlap to je, ale už nikoho moc nezajímá, co je v něm. Tím ho nepomlouvám, naopak, my jsme s Leošem kamarádi, ale mě nebaví, když moderuje. Ale divák, ten největší dav, to chce a to je železný zákon. Já si pamatuji slavný výrok Vladimíra Železného, který jednou říkal - my jsme jako otrokáři. Musíme každý den na otrokářskou loď naložit spoustu otroků, neboli diváků, a přivést je k výrobcům prášků, cestovním kancelářím, výrobcům zubní pasty, výrobcům aut a tak dále. A někdo se ho zeptal, proč otrokáři, vždyť můžeme být výletní loď a naprosto dobrovolně je naložit a dobrovolně je tam odvést? Ne, my nemůžeme dobrovolně, oni musí tou lodí, oni nemůžou mít na vybranou! A to je velká pravda. Mockrát jsem si na to vzpomněl a jde mi mráz po zádech vždycky, když to někde znovu vyprávím. Nedávno jsem si pustil nahrávku s panem Horníčkem a říkal si, jak mi vůbec nevadilo, že tam seděl starší pán. Bavilo mě to, co a jak vyprávěl. V tom je jiná doba. Mě televize oslovila několikrát, ale vždycky to skončilo, nebo spíš ani nezačalo. Snažili se mě dostat do nějaké, pro ně přijatelné, polohy. Mají kouzelnou formulku a řeknou – pane Veselý, divák televize Prima tohle nechce! Proti tomu nemůžete nic říct, protože já nevím, co chce divák televize Prima, ale bojím se, že to neví ani oni. Mně je šestatřicet let a už se nechci do nikoho stylizovat. Chci být sám za sebe, takže buď v televizi jednou budu, anebo ne. Momentálně komunikujeme s Novou o dvou projektech.

Jaký typ pořadu ?
Já k tomu zatím nemůžu nic říct. Samozřejmě, že za vlastní televizní pořad bych byl rád. To je vždycky vrchol, ale nespěchám na to.

Jste typ "tichého blázna" ?
Víte, že když to takhle řeknete a já nad tím přemýšlím, tak asi ano. Bydlím sám, přijdu večer domů a nezapínám ani rádio a televizi jen programově, když se chci na něco podívat. A připravuji-li se na vysílání, tak mnohdy vypínám i mobil. Tichý blázen je ale na mě silné slovo. Já sice žiju tiše, ale úplně normálně. I když v jistých věcech asi blázen jsem.

Už jste to z části nakousl, ale kdybychom to brali průměrně, jak dlouho se připravujete na vysílání ?
Skutečně podle hostů, ale už mockrát jsem se tím zabýval a vyšlo mi, že průměrně dvě hodiny. Někdy to nejde, ale pokud je to jen trošku možné, tak v mém programu ctím jednu zásadní věc. Snažím se pokládat takové otázky, na které mí hosté ještě nikdy neodpovídali. Například, když tam přijde primátor Prahy, tak se ho nezeptám na rozpočet Prahy, ale třeba na to, kdy jel naposled metrem načerno. Jde o to dát mu jako by ránu mezi oči.

Teď jste mě inspiroval – kdy jste jel vy naposled metrem ?
Já nejezdím vůbec! Parkuju přímo pod barákem, takže sjedu výtahem k autu a všude jezdím autem.

A co v Brně – šalinou ?
V Brně jo. Správně, šalinó, to máte bod. To vždycky rád slyším. Vím přesně kdy. Bylo to loni na jaře, protože jsem si dával auto na přezutí. A potřeboval jsem vyřizovat něco po Brně, tak jsem jezdil tramvají a je až neuvěřitelné, kolik známých člověk potká, když jezdí městskou hromadnou dopravou. Pořád jsem s někým stál, vyprávěl a samozřejmě nic nevyřídil.

Taky jste teď jako polovina republiky propadl mánií zvané Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech ? Jste filmový fanda a nadšenec ?
Docela ano.

Byl jste se na jubilejní ročník podívat ?
Bohužel nebyl. Už třetí rok jsem se tam chystal, ale měl jsem toho za poslední měsíc opravdu hodně. Příští rok si to ale už ujít stoprocentně nenechám a pojedu aspoň na jeden den. Jirka Mádl, který mě zná, mi dnes vyprávěl děj nějakého filmu z letošní projekce, o kterém slyšel, že prý stojí za to a říkal – to ty bys brečel už v polovině filmu. Mám rád filmy, byl bych tam ve svém živlu.

Jaké filmy – romantické slaďáky, nebo naopak akční, sci-fi, komedie ?
Pro mě je důležitý příběh. Je mi to jedno, jen když to má silný příběh.

A dobré české komedie ?
Mám rád komedie typu Svěrák - Smoljak.

A novější – třeba Román pro ženy, Snowborďáci a tak ?
Román pro ženy jsem ještě neviděl a Snowborďáky jsem sice už viděl, ale že by to byl film, ke kterému bych se po letech vracel, to ne. Jirka Mádl je kamarád a ctím ho jako profesionála, Vojtu Kotka taky, ale v takových filmech já nemám žádnou potravu. Potřebuji silný příběh. A silný příběh je pro mě například životopisný film o Charliem Chaplinovi, film Billy Eliot, nebo film Na západní frontě klid. Z českých mám strašně rád Requiem pro panenku od Filipa Renče. A nebo Zapomenuté světlo s Bolkem Polívkou, kterého mám jako herce moc rád a vážím si ho. Je to herec, kterému nikdy nepřestanu věřit, a i kdyby se třeba upil k smrti, tak pro mě to vždy bude velká figura. Když film nemá silný příběh, tak mě nebaví. Pro mě je nepochopitelné, jak někdo může jít do kina na Kameňák nebo na Waterloo po česku. Tím opět nepomlouvám. Zdeněk Troška je kamarád, jen filmy, které točí, mi nic neříkají.

Jak to bylo s historkou Richard Krajčo a ukradené trenýrky z divadelní šatny Národního divadla? Prý jste to, že mu ukradli trenýrky, věděl mezi úplně prvními ?
Nezlobte se, ale to vám neřeknu. To je výrobní tajemství.

Takže máte tiché spolupracovníky ?
Ne, v tom to není. Jen řeknu, že to, že mu ukradli trenýrky, jsem věděl o hodinu dřív, než sám Richard Krajčo.

Tak alespoň naznačte – že by kontakty ?
Kdybych to byť jen trochu naznačil, tak to vlastně prozradím. Nechte to zahaleno tajemstvím.

Anebo že byste sám obcházel divadelní šatny ?
Na tohle mě vážně nezlomíte. Jsem na to opatrný.

Jak vznikla vaše přezdívka Xaver ?
To je jednoduché. Za to může naše programová ředitelka Barbora Tachecí. Když jsem nastupoval na Frekvenci 1, tak mi řekla, že Luboš Veselý je příliš obyčejné, a že musím mít nějaké třetí jméno a dokonce byla přesvědčena, že v tom jméně musí být písmeno x. Ptal jsem se jí, proč právě x, říkala nevím, ale bude to fungovat! Tenkrát se mě to sice malinko dotklo, nicméně jsem jí zkusil důvěřovat a udělal jsem dobře. Měla pravdu, funguje to.

Otázky: Veronika Maschková, redaktorka Solokapra