Na české televizní kanály dorazila seriálová vlna. Nebo spíš tsunami. Pokud průměrný televizní divák přežije všechny reality show, uvízne jistě v síti televizních seriálů. Člověk už absolutně ztrácí přehled o tom, kdo, co, s kým v Rodinných poutech, jak to pokračuje v Bazénu, co v Ulici, v Ordinaci v růžové zahradě, v Pojišťovně štěstí, o Dobré čtrvti ani nemluvě. Aby toho nebylo málo, tak k tomu všemu velí Major Zeman. Tak jsem si natočil první díly všech novodobých seriálů, a teď přemýšlím, proč mě ani jeden z nich nebaví. Když byla naše veřejnoprávní Popelka ještě mocnou hráčkou a pustila nám poprvé, podruhé, potřetí... Nemocnici na kraji města, pamatuji si přesně, jak jsem šíleně nenáviděl doktora Cvacha, jak mě rozčilovala Ina, jak jsem za hrob fandil paní doktorce Čeňkové, a jak jsem obrečel smrt doktora Štrosmajera. Nevím, čím to je, ale to, co se děje v dnešních seriálech, mě vůbec nebere. Nikomu nefandím, nikdo mě tam nerozčiluje. Prostě jsem hledal svoji pravidelnou dávku emocí a nic. Jen nuda. Veledíla za pět padesát a lítý boj reklamních agentů. A to vše jen proto, aby se o seriálech vědělo. A najednou: pramínek čisté vody - Synové a dcery Jakuba skláře. A pak že neexistuje silný příběh, že nikdo neumí napsat dialogy...Každý je nahraditelný, ale už aby se narodil nový Dietl.                                    L.X.V.