V Praze 15. srpna 2005Milá Terezo Pergnerová,za těch pár měsíců, co jsme kolegové na Frekvenci 1, Tě pečlivě pozoruju, protože jsem Ti ze začátku dost nevěřil. Teda, čoveče, právě pokládám ruku na srdce a prohlašuji, že pokud by měl někdo na vysoké škole vyučovat předmět s názvem „Charisma“, pak to můžeš být jenom Ty.95% českých moderátorek by chtělo být jako Tereza Pergnerová, chtěly by mluvit jako Ty, smát se jako Ty, šaškovat, radit, naslouchat, smutkovat a  mlčet jako to umíš jenom Ty. Jenomže Ty seš, Terezo, naštěstí jen jedna. Nevím, jak to všechno funguje, ale možná všechny Tvoje lety a pády životem nahoru dolů, zleva doprava a několik veletočů přímo nad hlavami Tvých nejbližších, a možná taky to, že jsi se na malého Samuela podívala z dost vysoké výšky a málem mu uletěla, možná to všechno dohromady z Tebe udělalo super ženskou, mámu od rodiny a profíčku od pána Boha. Asi všechno zlý – k něčemu dobrý...Vím, že sis zažila kurevsky hluboký pády, ale ať se na tebe podívají všichni, kteří mají pocit, že jsou v zasrané říši chemickejch snů, a že se nedá jít zpátky. Třeba jim cvakne...Dnes večer jsem se díval na druhý díl VyVolených. Sice je to pro mě celozrnný suchar mezi pečenými bůčky, ale kvůli Tobě na to čumím. Musím Ti vyseknout nejhlubší poklonu. Seš v tom zase výborná a já se zase tu a tam něco přiučím.Terezo, vždycky si na Tebe vzpomenu, když slyším slova Zdeňka Junáka: „Není umění sebrat se a jít, ale sebrat se a zůstat“. Ty seš důkazem toho, že tento citátek funguje.Těším se na Tebe, až se potkáme v rádiu u automatu na kafe, nebo až příjdeš ke mně do Křížáku.Pokládám ruku na srdce a prohlašuji, že Ti, milá Terezo, věřím na stopro. Navíc Tě mám rád... ... asi jako babička Barunku nebo jako sůl...Tvůj Luboš Xaver Veselý