Slunce, seno, Masaryk…

Už léta tvrdím, že na některé věci by se nemělo sahat. A když už, pak citlivě a v rukavičkách čistých jako okvětí bílé lilie. Pustit se do životopisného filmu o Janu Masarykovi je podobná odvaha, jakoby duo Jamaha v sobotu večer na Šlágru spustilo Bohemian Rhapsody nebo Satisfaction. Nejsem filmař ani kritik, ale umím si představit, kolik je to práce a času natočit – byť nablblý film. Takže většinou vydržím v kině až dokonce a doma u DVD taky dávám tvůrcům šanci až do úplného konce. Eufemisticky řečeno – snímek Masaryk se nepovedl.

Musí mi dát za pravdu každý, kdo film viděl a někdy před tím četl třeba Jan Masaryk – pravdivýíběh. Žijeme v období regulace (teda, pořád lepší než normalizace, ale v mnoha ohledech to vychází podobně…). Proč tedy neexistuje nějaký úřad, který by vedle kouření, billboardů u silnic, podávání šunky dětem ve školách či kvót na počet žen ve vedení ČSSD reguloval také – na které osobnosti historie lze „umělecky“ sáhnout a do jaké míry lze čirá fakta vytrhat z kontextu a zbulvarizovat? Nikdy mě zatím žádný film tolik naurazil, abych to musel někam psát, ale toto…

X.

Podělte se o Váš názor:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*