Jménem republiky…

Jménem republiky…

Můj kamarád David je prototypem čistokrevného selfmademana. O letních prázdninách mu bude dvaačtyřicet. Mám ho v nejužším okruhu kamarádů, tedy „šel bych s ním zakopávat mrtvolu“. Davidova paní se jmenuje Marcela, ale roky se jí říká Tatranka, jenže nikdo už dávno neví proč. Tatranka je děvče původně moravské, nápadně hezké, usměvavé, milé a hlavně zlatá duše. Na rozdíl od selfmademana je povahy klidné a neprůbojné. Oba se s nejvyšší obětavostí starají o dcerku, ke které se osud nezachoval úplně férově a s přibývajícím věkem se nic nelepší a tady nelze lacině napsat „zaplaťpánbůh“, ale snad se to aspoň nezhorší… S Davem i Tatrankou komunikuji často. Společně i odděleně. Oba vědí, že tento článek vznikne, oba znají pointu.
A teď ten „koronáč“. Tatranka se hodlá zapojit do hromadného šití roušek kdesi v nějaké malé zasedačce malé radnice, malého, leč útulného města. Argument: Je třeba napnout síly, snést trošku rizika a pomoct… pokud to jde. David je razantně proti. Argument: Sami mají své velké trápení s postiženou dcerou. Je to nebezpečné. Co když přinese něco domů. Ať se stará stát. Rozumím oběma. A pak dlouhá společná debata po Skypu, kde padají slova a věty, které jsem ještě před měsícem chápal zcela jinak. Například: odvaha, přizdisráčství, nezodpovědnost, slepá víra, falešný soucit, strach, instantní hrdinství a tak dále. A najednou se z hlubin duší derou na povrch přesně ty okamžiky, o kterých potom po letech velmi rozumně říkáme: „Nesuďme, nebyli jsme u toho…“ Všechna donášení gestapu, ukrývání partyzánů, kolaborace všeho druhu, podepisování spolupráce s estébáky, vstupování do strany, případně teatrální vracení červené knížky, vinny a nevinny za porevoluční velkozlodějiny a byl by to vlastně dlouhý seznam. No a pak má David nebo Tatranka hodit kamenem? Když už to neřeknu nahlas, tak si to většinou alespoň myslím. Věci jsou vždycky složitější, okolnosti neznámé, cíle nejasné, ale soudců a hospodských porot je vždycky dost. Tak říkám: „Nesuď, chlapče…“ Jenže u tohoto minisporu jsem byl a trošku soudit mohu. Rozumím oběma. Jisté je, že nikdo nevíme, jak se zachováme v jaké situaci. Netušíme, kde je hranice a podvědomě cítíme, že prvně ztrácíme glanc, potom odvahu a nakonec iluze. O druhých i o sobě…
Mám tedy zastání pro suveréna, který prošel mnoha složitostmi života, včetně narození a výchovy postiženého dítěte, rozumím i holce, která už dobře ví, zač jsou v Šupicích jahody, ale teď, když naši vlast ovinula mračna (jak říkávala teta Lída), cítí, že musí do boje… Pozor přátelé, a to se ještě „nic“ neděje…
No, a tak si říkám, že když jsme s kolegy z XTV měli tu skvělou možnost rozdat několik tisíc roušek, tak je to trošku i za Davida, za Tatranku a za Lucinku…

X.

 

 

3 komentářů k “Jménem republiky…

  1. Myslim si,ze clovek by mel postupovat a myslet systematicky v kombinaci s racionalnim uvazovanim striknutym velkou davkou lidskosti. Prvni rade je nutne zabezpecit nejblizsi rodinu.pote sirsi rodinu a kamarady a teprve potom se vrhneme na pomoc sirsimu okoli…Ale nemuzeme nepomahat,uz proto,ze co svetu a okoli dame,tak to se nam vrati…i s uroky…

Napsat komentář: Anonym Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*