Rodiče jí dali jméno Evropa… cestou domů

Poslední den ve Vegas. Letíme až na noc, takže v klidu. Dopoledne beru ještě část party do města. Napadá mě, že si půjčujeme čím dál větší auta. Toto už je extrém. Velká černá kráva, tři řady sedadel a leze se do toho málem po žebříku. Jede nás teď sedm. Ve voze se rozvine debata o ženách v politice. No. Abych byl politicky korektní… A navíc je tady ta ochrana osobních údajů, MeToo atd. Tedy: cestující na místě číslo 3 tvrdí, že žen je v politice málo a že by jich bylo třeba víc. Pasažér na na čryřce se tomu nablble usmívá. Místo 6 vykřikuje, že ženy mají mít stejná práva jako muži, tedy mělo by se to nějak udělat, aby jich v politice a na vysokých postech bylo víc. Řidič po včerejší hádce nad článkem Jocha o Formanovi takticky mlčí. Cestující na sedadle číslo 7 si nezúčastněně čechrá přehazovačku a čeká, aby se připojil k většině. Dvojka má za to, že zase řešíme blbosti. Já, abych zůstal v opozici důrazně žádám navýšení travestitů v politice. Má to stejnou logiku. Cestující na sedadle číslo 3 poukazuje na nedostatek ženského elementu při rozhodování o zásadních věcech. Sedmička řekne jenom: „Zweimal.“ Pro jistotu kladu do fóra otázku, zda je dobré, že České dráhy zavedly speciální vagóny pro ženy. Šestka to považuje za super nápad, protože některým ženám nemusí být přijemné cestovat společně s muži. Zbytek posádky mlčením projevuje kapitulaci, jen sedmička znovu hlásí: „Zweimal.“ Trojka si bere Ibalgin. Už parkujeme  a projevuje se moje nehezká povaha, protože přeji řidičovi, aby tu americkou krávu v tom uzkém vjezdu na parkoviště odřel… když se mě nezastal. Vcházíme do Mirage a v kavárně  na mobilu čtu zprávy. Na seznam.cz – Jiří Drahoš hřímá, že kdyby byl zvolen prezidentem, už bychom měli vládu s důvěrou. Jenže to je kdyby… Jak říká můj tatínek: „Kdyby bylo hovno cukr, tak si sereme do kafé.“  No naštěstí – Želé to projelo, tak je všechno v pořádku.  Želé ještě v rozhovoru říká že: Je politická persona. Že se s ním chce spousta lidí fotit. Nakonec si ještě kopne do Horáčka a to mi připomene, že nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně… ale ani náš pobyt ve Vegas.

Překvapuje mě, že Mirage v kavárně už krátce po poledni hraje jazzová kapela. Náš kolektiv má teď chvíli povinné náslechy, protože v Mirage vždycky vyprávím o Siegfriedovi a Royovi. Johny Spray už to bezpečně ovládá z knížky, tak už jenom kontroluje detaily. V buffetu si dávám chedarovou polévku, pekingské nudle, kus krůty a vitamínovou vodu. Abych trošku vydráždil kobru bosou nohou, prohlašuji, že dnes vynechávám dezert, protože tady mají hnusné želé… Reakce žádná. A to jsem si myslel, že jsem v naší partě opinion maker…

Zpátky do hotelu pro věci a už na McCarren. Po cestě na letiště vypráví Johny Spray o svém podřizeném z práce a kategoricky ho prohlašuje za nejhodnějšího člověka, kterého zná. Z toho jasně vyplývá, že pro Johnyho jsem při nejlepším na druhém místě a to se mě bytostně dotýká. Po odbavení mířím ještě na iTunes a kupuji si všech osm alb skupiny Folk team a dám si je pěkně nad oceánem. Edelweiss letí na čas, všechno jak má být, včetně uzených mandliček ještě před startem. Sluchátka mám vlastní – kvalitní, tak si už nad Utahem dávám Všechna ta smutná hudba. Teď celkem dobrý salátek, losos s červenou řepou a k pití chci tonic. Dostávám automaticky i Gordons Gin. Je to od nich pěkné. Cestou nad Amerikou ještě stíhám Otevřte! Jsou tady lidé! Říkám si, že kdyby kluci z Folk team zpívali anglicky, určitě by občas hrávali v Las Vegas a já bych na ně chodil pravděpodobně do West Gate, protože tam občas hraje i Bob Dylan, Bette Midler nebo kdysi Peter, Paul and Mary. V telefonu si listuju ve fotkách z Vegas a celkem mě pobavila ta fronta u obchodu s marihuanou… A když opouštíme království pana Donalda dávám si vynikající stracciatellu a Roman Venclovský mi symbolicky zpívá do sluchátek… že „Rodiče jí dali jméno Evropa, snad, že se narodila po válce. Kolébku houpala jí potopa a tisíc let promarnila v zahálce…“ Na hodinkách si měním čas na ten náš evropský a dívám se, že v Curychu je za pět minut pět. Pak si v klidu dávám ještě Nebudu a Měsíční dítě. Pořád se v myšlenkách nemohu odpojit od Las Vegas a neustále si kladu otázku, kdy zase… i když si občas protiřečím, jak je to tam bez vady… Zásadní poznání: Ač se bojím létat, visím už po čtyřicáté nad Atlantikem a celkem dobře to snáším. Už si ani neberu prášek od Honzy Cimického. Na druhou stranu, dávám si další tonic a už asi pátej gin a čekám jestli to funguje, že příjde na kus řeči Tristan Tzara. Ale nic. Přes uličku v letadle sedí milá rozložitá dáma – šedesátnice. Celou dobu čte a kroutí hlavou. Až jde na toaletu, odkládá knihu na sedadlo a vidím, že čte Main Kampf. „Kdyby sis raděj přečetla Moje Las Vegas“ říkám si v duchu. Snídáme, letadlo klesá na Kloten a za chvíli Praha a znovu do výroby. No jo. Mí kámoši si staví vily a pročítají vkladní knížky… a já jezdím do Vegas..

X.

2 komentářů k “Rodiče jí dali jméno Evropa… cestou domů

Podělte se o Váš názor:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*