Roy zemřel…

Nějak mám pocit, že poslední dobou chodí samé špatné zprávy. V Las Vegas zemřel Roy Horn – polovina slavného kouzelnického dua Siegfried a Roy. Prostě to člověka zasáhne, odejde-li legenda. Když jsem připravoval knížku Moje Las Vegas, postupně jsem přicházel na to, jak moc pánové patří k blikajícímu hlavnímu městu zábavy. Se Siegfriedem jsme se setkali a byl to velký zážitek. V zahradě hotelu Mirage nám poměrně dlouho a ochotně vyprávěl celý ten příběh a vzhledem k tomu, že cesta vedla na samý vrchol zábavního průmyslu, byly v tom cítit všechny základní ingredience úspěchu – spousta práce, pokora, štěstí i neštěstí, přátelé i ti nepřející, kteří ovšem často bývají motorem. Siegfried a Roy jsou v mnoha ohledech rekordmani. S odchodem Roye se definitivně uzavírá jedna důležitá kapitola světového šoubyznysu. Toto jsem o nich napsal v knize Moje Las Vegas…

V Las Vegas se legendami nestávají jen byznysmeni a finančníci, ale také umělci. Ti, kteří bezesporu patří k jednoznačně největším současným legendám, jsou známí pod jménem Siegfriend and Roy. Dvojice Němců, která si dokázala vydobýt absolutní respekt a uznání v kouzelnickém světě. A nejen to. Jsou samozřejmě komerčně velmi úspěšní. Velký podíl na jejich slávě má ale téměř tragická událost.
Dvojici kouzelníků tvoři Siegfried Fischbacher, který se narodil v roce 1939 v Rosenheimu a Uwe Ludwig „Roy“ Horn narozený roku 1944 v Nordenhamu. Přezdívá se jim „Masters Of The Impossible“, tedy Mistři nemožného. Siegfrieda ke kouzlení inspirovala kniha kouzel, když byl ještě malý chlapec. Aby si na ní vydělal, dobrovolně doma několik týdnů pomáhal mamince s domácími pracemi. Vyplatilo se. Z knihy se naučil svá první kouzla, například žvýkání žiletek či iluze s mincemi. Vytvořil si tak základ pro svá vystoupení, kterými si přivydělával na svatbách a zábavách.
První stálou štací byla TS Bremen, luxusní loď, která plula mezi přístavem v Bremerhavenu a New Yorkem. Vzniklo to náhodou. Mladý Siegfried se na ní jednou rozhodl ukázat pár kouzelnických triků personálu lodi. Dozvěděl se o tom kapitán, který si nechal několik kouzel ukázat. „Dnes večer budeš vystupovat před pasažéry,“ oznámil. Kapitán ho nakonec nechal vystupovat hodinu a půl. Hodinu a půl, během které si mladý iluzionista nemusel publikum jen představovat. Skutečně ho měl. A bylo nadšení… Siegfriedovi se na lodi dařilo. Kapitán přidal jedno jeho vystoupení navíc, aby se dostalo na všechny pasažéry. „Tehdy, jak pravila kouzelnické tradice, jsem do vystoupení zapojil i králíky a holubice. Show tedy měla zvířata, hudební a světelný doprovod, bylo toho opravdu hodně. Na jednoho člověka až příliš. A tak jsem se začal shánět po pomocné síle,“ popisuje Siegfried. „Jednou jsem pospíchal na vystoupení. Běžel jsem nahoru po schodech, když v tom jsem narazil na mladého chlapce, jehož pokoj byl hned naproti tomu mému. Nechtělo se mi přemlouvat ke spolupráci stewardy, tak jsem se zeptal jeho. Takto jsem poprvé v životě potkal Roye,“ líčí Siegfried první setkání se svým parťákem. Ze samotného vystoupení si toho oba kouzelníci dnes již mnoho nepamatují. Ale co následovalo poté, to oba vypráví s chirurgickou přesností. Po show Siegfried pozval Roye na pivo, kde se ptal na to, jak se mladému pomocníkovi vystoupení líbilo. Roy ale neodpověděl. Když se ho Siegfried ptal už potřetí, z Roye vypadlo: „Publikum tě miluje. A je skvělé, jak všechny ty triky ovládáš. Ale upřímně, mně se vystoupení zase tolik nelíbilo. Kouzla byla tak hrozně předvídatelná!“ Siegfrieda to rozčílilo. Nikdy mu nikdo nic podobného neřekl a teď mu jeho vystoupení shodil nějaký malý prcek, který nic lepšího neumí. „Ve skutečnosti se mi to vystoupení vlastně docela líbilo,“ přiznává dnes Roy. „Tancující plechovky kolem mého těla, blýskající se kousky zlata, šátky, ve kterých mizely holubice – komu by se to nelíbilo? Ale nemohl jsem to na sobě nechat znát. Měl jsem plán.“ Když se po nějaké době Siegfried uklidnil, zeptal se Roye, jak by tedy podle něj měl svoji show vylepšit. Na to měl Roy samozřejmě připravenou odpověď: „Když dokážeš nechat zmizet holubici, dokázal bys to samé s gepardem?“ Podle Siegfrieda nebylo v magii nic nemožné. A tak Roy svého ochočeného geparda Chica, se kterým si budoval vzájemný vztah už od dětství, propašoval na palubu lodi. Předvedli s ním vystoupení, za které se jim dostalo ovací vestoje. Kapitán lodi je ale na hodinu propustil. A tak se i s gepardím doprovodem dostali na jinou loď plující Karibikem a do malých evropských, kde sice vystupovali za symbolické honoráře, ale postupně svojí show zlepšovali.
Zlomový okamžik přišel v roce 1967. Vystupovali tou dobou v Monte Carlu, kde si je vyhlédl manažer lasvegaského hotelu Tropicana. Nabídl jim účast v populární show Folies-Bergere (kde byl svého času angažovaný i František Ringo Čech), kde měli být po dobu 12 minut zařazeni jako speciální hosté. Tříměsíční angažmá ve Vegas bylo v mnoha ohledech pro oba umělce revoluční. Důležité bylo hned první jejich vystoupení, protože se při něm odehrála následující nehoda: gepard Chico nečekaně skočil po dirigentovi orchestru, kterému z hlavy srazil tupé. To chňapl do tlamy a vyskočil s ním na pódium. Celý incident tak nakonec dopadl naštěstí úsměvně, ale samozřejmě v té chvíli šlo přinejmenším o zdraví. Každopádně od té doby byl Roy do celého vystoupení zapojen víc než jako asistent, stal se Siegfriedovým parťákem – jinak to ani nešlo. Roy zkrátka musel být na pódiu přímo u zvířat, aby nehrozilo riziko. Další novotou, kterou přineslo působení ve Vegas, bylo zapojení druhého geparda, samice Simby. Tehdy se je snažilo přesvědčit k podepsání kontraktu i vedení slavného pařížského kabaretu Lido. V něm nakonec Siegfried a Roy skutečně vystupovali, z Las Vegas tedy po třech měsících odjeli – kupodivu nejeli za lepším honorářem, ten si Lido nemohlo dovolit. Chtěli vystoupení, kde budou jen oni sami. Vydrželi tu tři roky, poté následovalo angažmá v Madridu.
Do Vegas se oba vrací až v zimě roku 1974. Zamíří rovnou do MGM, kde mají dvacetiminutové vystoupení v rámci show Hallelujah Hollywood. Rozhodnou se zapojit do vystoupení novou šelmu, afrického lva Lea. Zřejmě jako poctu oficiálnímu maskotovi MGM. V té době už platí za jedny z nejuznávanějších kouzelníků na světě. I díky svému manažerovi Berniemu Yumanovi byli nejlépe placenými performery v celém Las Vegas.
V roce 1978 se z MGM přesunuli do hotelu Stardust, kde měli předvádět pravidelná vystoupení o délce 35 minut. Opět komplikace během premiérového vystoupení. Siegfrieda kousl do ruky africký lev, který ještě nebyl navyklý na nové pódium. Ránu mu ihned zašili, doktoři napočítali celkem 38 stehů. Ihned poté ale Siegfried pokračoval, za což mu později osobně pogratuloval herec Cary Grant, který show ten večer sledoval. V hotelu Stardust se zdrželi opět tři roky v kuse. Následovalo stěhování do hotelu Frontier (zde působil i Karel Gott a orchestr Ladislava Štaidla). Tady podepisují smlouvu na plnohodnotné a téměř dvouhodinové vystoupení, což tehdy ve Vegas nemělo obdoby. Vlastně to byla úplně první show, kde nehrála roli nahota či ženské tělo. Byl to nový koncept „rodinné zábavy“. A osvědčil se. Během sedmi let tu Siegfried s Royem vystoupili v 3 500 představeních, vidělo je přes 3 miliony diváků. Vše se daří. Setkání s Papežem, povolení k chovu vzácných bílých tygrů, obří Siegfriedova narozeninová oslava, na kterou přijde 6 tisíc hostů. Další velká změna přišla až v roce 1988, kdy je Steve Wynn za 58 milionů dolarů přetáhl do svého hotelu Mirage, který ale ještě v té době nebyl dokončený. Než se tak stalo, Siegfried a Roy vystupovali 10 měsíců v Tokiu, kde na ně stihlo přijít 1,5 milionů diváků. Natrvalo se v Mirage usadili v roce 1990, kde vystupovali v sále pro 1500 diváků. Jejich show je považována za historicky nejnavštěvovanější v celé historii Las Vegas. V roce 1996 oslavují lasvegaské vystoupení s pořadovým číslem 15 000. Právě na pódiu hotelu Mirage se ale stala nešťastná událost. Dne třetího října 2003, mimochodem v den Royových narozenin, se během vystoupení do jeho krku zakousl sedmiletý samec bílého tygra jménem Montecore. Roy byl okamžitě převezen do nevadské nemocnice. Zranění bylo vážné, Roy ztratil mnoho krve. Během převozu do nemocnice řekl: „Montecore je skvělá šelma. Ujistěte se, že mu nikdo neublíží.“ Jedním kousnutím přišel o čtvrtinu lebky. Roy se postavil na nohy až o tři roky později, mezitím jeho show v Mirage zrušili a propustili celý štáb. Poprvé od Royova zranění vystoupili oba umělci až v roce 2009. Dokonce i s tygrem Montecorem. Do uměleckého důchodu odešli oba v roce 2010. „Zprávy o mojí smrti byly přehnané. Na to, že mám být mrtvola, vypadám velmi dobře, ne?“ řekl Roy v roce 2013 v rozhovoru, který jinak poskytuje jen velmi vzácně. Dnes žije podle svých slov plnohodnotný život a incident z roku 2003 nazývá nehodou. Montecore podle Roye nechtěl ublížit, chtěl Royovi naopak pomoci poté, co se mu zdálo, že se Royovi přitížilo. „Kdyby mi chtěl ublížit, bez problému by měna místě zabil,“ domnívá se Roy. Tygr Montecore zemřel v březnu roku 2014 ve svých 17 letech. Siegfried a Roy momentálně oba bydlí přímo ve Vegas, kde se starají o zvířecí království, které tu před více jak 25 lety vybudovali. „Jsem vděčný zakaždý den a každý nádech,“ prozradil Roy v rozhovoru se spisovatelem Johnem Katsilometesem. „To je můj vzkaz pro všechny, kdo mají nějaké zranění nebo jsou po infarktu. Hýbejte se, dělejte pokroky a dejte se do kupy. Protože na to máte.“

 

X.

Podělte se o Váš názor:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*