To snad není možný…

Dlužím ještě souhrnou zprávu o výletu do Las Vegas, ale jak u toho píšu knihu Las Vegas 2, nějak se k tomu nemůžu dostat. Tak! Moje Las Vegas s číslem 22 vidím mimořádně dobře. Výlet to byl výživný, zábavný, hektický, povedený a pro mě a vlastně i zbytek skupiny mimořádně poučný. Každá zkušenost dobrá. O té poučné části výletu jsem už v letadle při zpáteční cestě napsal svěží kapitolu do Las Vegas 2. Je to hotové. Ta poslední cesta byla v jedné věci opravdu důležitá. Totiž právě ten koncert Willieho Nelsona byl pro mě zatím největším zážitkem, který jsem tam kdy zažil. Hlavně Always on My Mind, Mammas Don’t Let Your Babies Grow Up to Be Cowboys nebo King of the Road v podání mladého pána (syna Lucase) a taky Georgia on My Mind, což byl důstojně smeknutý klobouk před Ray Charlesem. Toto je muzika, která má právo brát za srdce a má schopnost vytáhnout na světlo pravé kovbojské slzy. A pokud by Adonaj neměl nic proti, rád bych tento koncík viděl ještě jednou. Podívejte se na video.

S klidným svědomím teď budu psát do další knížky upgradovanou kapitolu Buffety. Mám je teď krásně aktuálně zmapované, vyzkoušené a s kolegy mám na toto téma velmi pečlivě odvedené konzultace. Ta poslední návštěva lehce zamíchala s pořadím, ale Wynn na prvním místě zůstal. Bude se mi těžce přiznávat, že američtí kuchaři jsou o parník lepší než ti naši. Tedy, gastronomie v Las Vegas kvete a hlavní město zábavy, tuším, už brzy bude také hlavním městě jídla. A nutno říct, že velmi zaslouženě.

Potkali jsme se Mike Tysonem, což byl velký zážitek. A hlavně vtipný. Po té co jsme mu řekli, že jsme z Prahy, pravil: „Tak co tady děláte, já budu v Praze za čtyři dny.“ A byl. Mimořádně jsme si tentokrát užili show Davida Copperfielda a osobní setkání s ním. Přivezli jsme mu dárek z Prahy a myslím, že měl nepředstíranou radost. Kapr (tak říkají nejlepšímu iluzionistovi planety v Tachově) je v mimořádné formě a jeho vystoupení začínám ordinovat budoucím návštěvníkům Vegas jako povinné. A teď Le Reve! Viděl jsem tuto vodní šarádu mnohokrát, ale tentokrát ze speciálního místa. Seděl jsem v křesílku a vedle sebe jsem měl monitor, kde mi režie pěkně stříhala přímý přenos toho, co se během představení děje pod hladinou a v zákulisí.

Zásadním hybatelem událostí byl tentokrát kolega S., o němž též pojednám v knize. Vlastně odjížděl z Las Vegas jako rekordman, protože během jednoho týdne vyslovil celkem 375 x větu: „To snad není možný…“ naposled v Zürichu na letišti, když už bylo skoro jasné, že letadlo do Prahy prostě nestihneme. Kamarád Bohdan si přivezl diplom s nápisem Provokatér roku, Karel se stal mým novým poradcem přes noční život v Las Vegas a je v naší partě obecně považován za znalce, Lukáš Trs byl za svůj kousek na hokeji uveden do Síně slávy, Pavel 1, Pavel 2 a Jirka dostali Xaverův řád druhého stupně za statečnost, protože na 19 tahá málokdo, Aldo s Alkou dostávají čestné uznání za věrnost, křestní list připravujeme pro Janu s Vladimírem, Cenu za celoživotní přínos pro Las Vegas letos neudělujeme, za to poprvé jsme letos udělili (a to jednohlasně) cenu Kokot roku a ta bude slavnostně vyhlášena na křtu knihy Moje Las Vegas 2.

X.

 

Podělte se o Váš názor:

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*